Všemohoucí přestal brázdit nekonečné nebeské lány na svém Hárleji a neodolal křišťálové, lehce podchlazené plzeňské dvanáctce. Rozhodl se, že zatopí pod grilem a ukáže svému nejlepšímu falešnému kamarádovi čertovi, kdo je tady šéfkuchař.
V tu samou chvíli se potkala parta HoH, aby oživila prachem pokryté, olejem potřísněné a rzí strávené, nízko objemové zdechliny, jež se po prázdných silnicích došouraly z šedesátých let až do současnosti.

Jelikož se šéf chtěl ukázat a zatopil řádně, sraz původně naplánovaný na 10:30 proběhl ve znamení řízené dehydratace, revulkanizace prastarých pneumatik, a vypálení čerstvě zrenovovaných laků. Jakožto první nedočkavec jsem na benzínovou pumpu přijel pouze 10 minut po stanoveném času. Vyhlídl si sympatické místo ve stínu přístřešku myčky, kde z vedlejšího boxu občas přilétl chladivý obláček aerosolu blahodárné tekutiny. Po čtvrt na dvanáct se začali trousit další dobrodruzi oblečení do maškar, připomínajících veksláckou módu konce osmdesátých let podtrženou přilbami z řídkého laminátu s obchodním názvem KOKOS Camel filter.

Poprvé jsem zahlídl tu hromadu šrotu, na které jsme se rozhodli dobýt Českou republiku, srdce nedočkavých dívek, kejvačkové historky zacyklených dědů,… Teprve v tuto chvíli jsem si začal myslet, že mi dochází do čeho jsme se to vůbec pustily. Nevěděl jsem však, že odjezd ze startu budou provázet technické potíže čerstvě exhumovaných strojů a my vyjedeme až po druhé hodině.

Babetta Travoltovy Kačky údajně jede jak o život, ale díky klouzající spojce byl dost velký problém uvést ji v chod. Po domluvě s ochotným Péťou Mlatečkem z Yamahy se z problému stalo pouze lehké zdržení, kterého využil Lachtanův Simson, a přiškrtil si přívod paliva. Dojedu vás, křičel při odjezdu z koktajícího chrchla. Po infarktu myokarbce dohrkal se strojem do dílny a začal opravovat. Proběhlo spoustu legrace a obcházení strojů. Pavluša začal být zádumčivý. Neustále pozoroval přední kolo, aby zjistil, že povolená řídkost pneumatiky překračuje všechny meze a připomíná spíše trhlinu. I on odjel pro nový plášť. Doprovázen Vildou, který jel pro jistotu koupit nějaké díly do zásoby.

Lachtan přijel stejně s Travoltou. Ostatní byli připraveni. Všichni svorně kopli do pák, klik, šlapek, roztlačili - nastartovali. Až na Mácu, jehož moped nesnesl to napětí a rozhodl se pro momentální dysfunkci, která se však po chvíli začala ztrácet s prvními výbuchy naladěného motoru.

TEĎ!!! - vyrazili jsme. Ze čtrnácti poctivě přemazaných dvoutaktů se vyvalil obrovský oblak modrého kouře, který doprovázel kolonu zhruba dva kilometry. Vildův fichtl jel mezi posledními a zřejmě nedokázal spalovat ten hustý modrý vzduch bez kyslíku. Pokusil se tedy o sebevraždu prostřednictvím ucpaného palivového kohoutu. Po bryskní opravě přišel čas opět nastartovat a vyrazit na nevyzpytatelnou cestu. Po několika kilometrech a za nespecifikovatelný čas jsme dojeli do Lázní Bohdaneč. Začali jsme spekulovat o kvalitě benzínu, jelikož za mlada ty fichtly jely podstatně lépe. Než jsme si uvědomili, že to bylo před třiceti kily, rozpálené stroje trochu vychladly a my vyrazili dál.

Zdá se to neuvěřitelné, ale úspěšně, jsme dospěli společnému cíli, kempu Konopáč. Neodolali pardubické dvanáctce. Obsluze čepu se nás podařilo vyhecovat k hyperkonzumaci pouhým sdělením, že za půl hodiny na hodinu odchází. Objednali jsme po dvou, třech, čtyřech pívech. Stánek se zavřel, pívo jsme vypili. Část nerozdělitelné party odešla do hospody. Část byla nechána napospas vlastním zásobám. Při velikosti zavazadel, rozměry připomínajícími autolékárnu, byli druhé ponožky absolutním přepychem. Natož pívo. I kdyby bylo, tak by jeho otevření po náročné cestě připomínalo spíše erupci Hekly. Volný čas jsme využili k rozpravě a koupeli v rybníku obklopeném dvěma rozvalitými důchodci. Ne, že by byl rybník tak malý… Stánek otevřel, chlazení zavrnělo, výčepák čepuje. Pívo teče proudem. V tu chvíli přichází skupina z hospody a rozčiluje mě vyprávěním o Plzni za 22 a řízku za 45. Samozřejmě, že takovým nesmyslům nevěřím, ale při představě, že by to mohla být i z části pravda mě pardubická dvanáctka za 25 kysne v puse. Budu hrdina a překousnu to. Nesmím na sobě nechat nic znát. Má zarputilost se rozpustila v několika čertech. Nevím proč se tomuto nevkusnýmu drinku říká čert, když po něm člověk zvrací jak prase - nebudu předbíhat. Večer doprovázela hymna „podle peří“, klobásy střídaly langoše, komíny kelímků lízaly krovy, čertů bylo celý peklo. Po noční koupeli výčepák využil momentální indispozice způsobené podchlazením alkoholem impregnovaných mozků a vyhlásil druhý, tentokrát již finální odchod. Kelímků v zásobě bylo více než dost. I čerty se to tu jen hemžilo. Párty pokračovala až do vypití stolu.

Ráno jako malované. Modro. Občas mráček. Snídaně připravena v nedaleké restauraci připomínající dávnou slávu českého nevkusného kutilství v podobě podomácky vyrobeného obložení z levného dřeva poctivě zalitého nitrocelulózovým lakem NICEL. Rázná důchodkyně si nás během chvilky postavila do latě a vydala snídani. Po průměrném jídle nás oslovil majitel kempu a představil nám známého redaktora ČT, co právě natáčí spot do Událostí v regionu. Po návratu ke stanům již přizpůsobivý kameraman natáčel naše stroje, naše ženy, naše stany, nás., aby divákům dokázal, že,...letošní sezóna ještě nezačala a kempy již praskají ve švech...“ Pomocí šikovných záběrů kemp naplnil až po okraj a po krátkém dialogu s HoH odjeli s naším heslem „cesta může být cíl“ směrem jindřišskášestnácttřijedničkypadesát. Zůstaly po nich jen hromádky vyrýpané obrubníkové trávy, které v tom shonu již údržba kempu nestačila odklidit. Záznam je možné vidět ZDE (od 18 vteřiny)

Jelikož hladina alkoholu v naší krvi začala zespodu olizovat magickou hranici jedné promile, rozhodli jsme se sbalit tábor a rozpumpovat kopce čekající chrchly. Po startu mě překvapila vůně dvoutaktu doplněná exhalacemi KROTITELŮ DECHŮ. Nepřekvapil ovšem Lachtanův simson, který po dvou kilometrech zhebl. Čirou náhodou u oné restaurace, jejíž menu mě předchozí noc probouzelo ze sna. Naštěstí jsem zjistil, že ceny jsou zde výhodné, nikoliv nemožné. Proběhla rychlá oprava a mohli jsme pokračovat.

Dnešním cílem se zdá být Motorkářský doupě v Humpolci. Po zkušenostech z loňského čundru jsme jeli najisto do skvělého podniku. Sice nám v cestě překážely stovky metrů převýšení nahoru i dolu po cestách typických pro Vysočinu, ale nebyla věc, která by dokázala ohrozit naší společnou cestu. Občas se sice zdálo, že stroje vidí celou záležitost úplně jinak. I mě se při naplno roztočené jedničce v tříkilometrovém kopci ježili chlupy na zádech. Znalý mopedista však ví, že ruka na spojce a nastražené uši dokážou zabránit nejhoršímu. V jiném kopci jsem již zabraňovat musel. Zhebni, nebo zhubni, prská moped a náhlým poklesem výkonu dává najevo svou nevůli k tažení stodesetikilového „nadšence“. Při dlouhém sjezdu do Humpolce, jsem mu povolil a splatil kyslíkový dluh. Krátké čekání na slabší stroje a hurá do Doupěte, kde nás vřele přivítal majitel Milan. Notně pohlásil naše stroje. Jakožto muž činu neváhal a drobné detaily s námi ladil až u pípy. Stejky napravily buřty a langoši pokažené žaludky.

Ubytování za 120 na dva dny bez povlečení je špičková cena. Na rozdíl od kempu za 180. A to na posteli, s čistými záchody a sprchou. Teplá voda sice vydržela pouze po dobu dvou až tří průměrných pohlavních styků. To mě ale netrápí. Jsa kropen ledovou tříští, mi ona představa připadá zajímavá asi jako oprava kovové spony na filcových důchodkách. Syntetickým mastnotám, způsobeným neustálému pobytu v modrém mraku, však pomohlo mýdlo ve dvacetimililitrové lahvičce. Olej pro dvoutakty je na cestu samozřejmě potřebnější.

Ve středu jsme si naplánovali zhruba čtyřiceti kilometrový výlet do doporučené restaurace. Proběhlo focení pod přehradou. Romantika skloubená s úzkostí z monumentálního vodního díla zapůsobilo na všechny. Možná i na Mackova mopeda, který začal likvidovat jednu svíčku za druhou. Příčinu jsme nenašli, ale jízdy byl víceméně schopný. Pavlušův Stadion zjistěl ve stopě.Po utažení matice osy předního kola a vahadel přestal nahánět přední kolo mezi vidlicemi a začal ho používat k volbě směru jízdy.

Restaurace byla vcelku slušná. Obsluha příjemná a rychlá. I kulturní vložku v podobě dvou úplně pitomých a neschopných brigádníků nám nabídli. Jeden sekal srpem větve, druhej řezal pilkou trávu. Ani jednomu to nešlo, tak šli za vedoucím aby jim dal jinou práci..

Po výsměchu blbcům se na nás chystal Boží trest. Obloha se zatemnila a nás čekala cesta do Doupěte. Stroje chytly na šlápnutí a my vyrazili do tmy. Pán Bůh si zřejmě ty dva voly prolustroval dřív, než pustil sprchu a počkal, až když jsme míjeli ceduli Humpolec.

Večer jsme si udělali preventivní servisní vložku, na jejímž konci jsem všem utáhl hlavy válců. Snad jen tři nebyly povolené. Litoval jsem však svého činu poté, co Kozlův moped začal klepat. Nezlobil se na mě a vzal to jako výzvu. Válec dolů, širší těsnění a jede se dál. I Ivošek s Travoltou investovali v místní mototechně. Ohnutý stojan již pionýra odmítl držet, tak šel pryč. Travolta v zápalu boje ukopl řadičku a musel si projít anabází rozdílů řadících pák mezi pionýrem a mustangem. Servisní práce byly však zdárně dokončeny a my jsme mohli v klidu popíjet pívo a sledovat přicházející bouři ze sedačky pod pártystanem.

Pavlušu po dvou dnech konečně přestala bavit zmenšenina výherního automatu a začal se věnovat kamarádům. Mimo jiné krásná funkční hračka dodávaná Federálním úřadem pro kontrolu obchodu se zbraněmi, narkotiky a hazardem, jako substituční pomůcka pro nejtěžší případy gamblerství, založená na principu počtu vybraných žetonů nepřevyšujícím počet těch vhozených. Dobrý nápad se bohužel rozpadl se zjištěním, že žetony jdou nahradit korunami a automat může i kolovat..

Příjemné, bouří pročištěné ráno, připravené na nejdelší naplánovaný přesun potěšilo všechny, již trochu unavené dobrodruhy. Snídaně bez píva, delší příprava a nabíráme směr opuštěný lom u Trhové kamenice. Zhruba 75 Km přes kopce.

Marné hledání obědové restaurace s meníčkem nás dovedlo do zvláštního podniku. Opilci zřejmě oblíbeného. Dojedli jsme co zbylo od oběda, nakoupili v řeznictví špekáčky a vydali se cestou k divočině. Ani si nepamatuji co jsme cestou opravovali, jelikož množství servisních zastávek určovalo tempo již čtvrtý den. Jen ve druhé polovině cesty přibrzdil náš konvoj můj moped. Z ničeho nic zdechl. Nešel natočit. Obával jsem se typické závady mopedů. Potvrdilo se. Odešla zapalovací cívka. Díky Kozlovu zapalování jsem si nemusel volat odtah. Vybaven mini dílnou, stahováky, držáky, rovnáky na ohejbáky, jsem se pustil do opravy. Byl jsem přesvědčen, že mám vše. Dokud jsem nechtěl povolit rotor zapalování. Kluci zareagovali a dojeli do blízké vesnice pro patnáctku s ráčnou. Oprava trvala hodinu, kterou čekající část gangu využila k občerstvení v restauraci. Lachtan s Pavlušou neodolali vychlazené desítce. Po třetím kousku byli informováni o blízkém koupališti s možným noclehem a určili tím další plán. Vcelku slušný podnik s dobrou kuchyní nepokazil večer. Ani nebetyčné sebevědomí jedné ze dvou servírek, jejíž blbost se kriticky blížila k hranici debility. Ta se stala zdrojem zábavy pro celou hospodu, aniž by jí něco byť minimálně trklo. Tím se obnovila vesmírná rovnováha.

Před západem slunce jsme se s Kozlem a Mackem vydali rozvinout tábor. Nakoupené lahváče a buřty mě hnali k ohýnkové idylce. Bez motoru jsme se spustili z kopce až na koupaliště. Ve světlech mopedů a mobilů jsme v tlejících povodňových náplavách hledali kousky suchého dřeva. Při tom a stavení stanů jsem vypotil snad všech osm dvanáctek. Tak neuvěřitelné vlhko jsem nezažil. Oheň však vzplál, buřty jsme opekli. K jedenácté se začaly ozývat zvuky motorů zbytku party a po světelné signalizaci jsme se zdárně setkali.

V pátek ráno nás čekalo balení a mé odpojení opačným směrem od ostatních. Cestou domů jsem přemýšlel o různých defektech, co mě mohou potkat, ale hlavně o skvělém skoro týdnu s partou HoH. Fascinovalo mě, že jsme se všichni vyburcovali k pořízení zbytečných strojů. Ve srovnání s ostatními expedicemi mi tato přišla podstatně dobrodružnější, místy i zajímavější. Stihli jsme se kochat krajinou, debatovat při opravách. Na ten pocit, když jsme dojeli do cíle jsem už dávno zapomněl. Množství benzínu na čundr bylo rovno téměř jedné polovině přídělu na den výletů na velkých motorkách. Požitek z jízdy v závislosti na ujetých kilometrech přesto zůstal.

Vyjádřeno rovnicí:
P = D x MK
P je požitek
D je vzdálenost
MK je možnost kochání

Z toho vyplývá že za konstantního požitku zvětšující se ujetá vzdálenost možnost kochání snižuje Samozřejmě, že jízda na motorce má další proměnné jako bezpečnost B, pocit z krále silnic PKS, potřebu rychlého přemístění PRP, a podobně.

Naše výprava:

prouzin