Uplynulo mnoho vody v trubkách Velkopopovického pivovaru, než byl schopen zavlažit vyprahlé mozky HoH. Vyprahlé z přemýšlení.
Kdy?
Kam?
A hlavně co tam?
Ikdyž co tam bylo zpočátku všem jasné: ženy (vlastní), víno (pivo), zpěv (pouze: „Podle peří poznáš...“) a něco málo těch motorek a trablí kolem nich.
Kam? Cenový kompromis bez moře - Maďarsko.
Kdy? 5. - 20.7.2007.

Předpověď počasí je vítečná. Již tak podmáčená Evropa snad nemůže být schopná pojmout více vláhy. Sraz byl stylově u hradecké Strojárny. Většina z nás nemohla ani dospat, tak vylepšovala, promazávala, dobalovala, aby ve finále přijela pozdě.
První nedočkavci už měli uvařenou kávu po turisticku, zásadně na vařiči CampigGas - to jsou ty nejlepší vařiče, které Vás nezklamou ani v těch nejtěžších podmínkách. Při popíjení kávy - připravené zásadně na vařiči... - jsme doladili plán cesty. Náš nerozdělitelný spolek se roztrhl na 2 skupiny.
První z nich - říkejme jim lovci adrenalinu - se připravili na složitější cestu, vedoucí přes alpskou motorkářskou Mekku - Grossglockner. Druhá parta - nazvaná lovci promilí - zvolila laxnější přístup v lámání vzdáleností a zamířila přes jižní Moravu, Slovensko přímo do Maďarlandu. Setkání mělo proběhnout v již v prověřeném motelu Mississippi, jehož zásobovač měl z loňska stále naběhlou ruku od nošení přepravek s tamním, celkem lahodným, pivem. Další cesta měla vyplynout ze situace..
Vybaveni tou nejlepší náladou jsme ohřáli motory našich pouze kolem Hradce jezdících strojů a za blesků fotoaparátů a hřmění bouře, kličkujíce mezi prvními kapkami následné průtrže mračen, jsme odjížděli směr jih.

Zhruba ke konci Pardubic během chvilky spadlo asi 100mm vody, abychom se mohli následně převléct do našich speciálních NASA fólií vyvinutých konkrétně pro české prasečáky. Děkujeme firmě F.Vokurek a synové za podlepené švy.

Času málo, cesta dlouhá a my, obalení kosmickou pryží, kličkujeme pod jediným mrakem v ČR až k hostinci U Milánků, kde jsme se rozloučili s horaly Lachtanem, Klejničem a Dančou. Vytyčíce cestu mezi mrakem a přijatelným směrem razíme přímo na Vranovskou přehradu, kde po dlouhém shánění ubytování dopadla skromná chatička. Žízeň ovládla celou naši sestavu. Zamknout motorky, bágly na kupu, toust do ruky a poklusem do knajpy prázdninové, nádherné, kde bouchání půllitrů přehluší pláč dětí nezodpovědných matek, tahajících cigára jak o zkouškovým.
Probuzení po velmi bujaré noci, kterou kromě Zbróji, jenž standardně vypnul s půllitrem v ruce, ze kterého zrovna pil, doprovází spekulace a amatérské výpočty obsahu lihoviny v krvi..
Nabalíno, zabalíno, hurá směr zahraničí. Obrovské ambice na hltání kilometrů přerušilo Vildovo VARADERO, jež ve Znojmě řeklo konec. Nářadí, jímž J. Gagarin opravoval svého Moskviče, umožnilo zjištění banální závady, kterou pomohla odhalit část propisky implantovaná do palivového systému japonského motocyklu. MacGyver hadr voé. Náhodný motorkář, jemuž děkujeme, nám doporučil ochotného týpka, který se nechal vyrušit při česání meruněk a propůjčil nám profesionální dílnu, řka „jako doma“. Mrtvé palivové čerpadlo jsme nahradili hliníkovou trubičkou. Při odjezdu se však objevil majitel dílny a držel v ruce funkční, téměř totožné čerpadlo z Yamahy. Jelikož jsme ale spěchali a trubička byla vyhovující, zabalil nám čerpadlo do ubrousku s sebou. Snažili jsme se mu vnutit peníze, cigára, cokoliv. Málem jsme se pohádali u vnucování prezentů, když to rozsekl slovy „Táhněte do hajzlu a užijte si dovolenou!“. Zamával nám.

!!!!! D Ě K U J E M E  P A N E - JSTE BOREC!!!!!

Naše expedice nabrala zhruba pětihodinové zpoždění. Lámání kilometrů po dálnici, krásný západ slunce v Maďarsku a noční příjezd do vysněného MISSISSIPPI. Chvíli po našem příjezdu dorazila skupina alpských turistů co si dali asi 700Km na jeden zátah, takže jim nestihl rozmrznout ani sníh v kapsách. Ani to je však nezbrzdilo před nečekaným pivním výkonem. Spousta historek z cesty utužila kolektiv v kvalitním výkonu umožněném chápavou  obsluhou, která s námi držela noční. Zmastili jsme se jak hovada, že si i číšník vzpomněl na loňskou návštěvu HoH. Jak tento, tak předchozí i následující dny jsem ukončil řádnou šavlí.
Třetí den začal velice slibně. Snídaně na stolech, čerstvé servírce netrvalo dlouho, aby pochopila, že kakao i čaj nenahradí dobře vychlazenou desítku, potažmo dvanáctku, a začala nosit na stůl. Lahodně mi znělo v hlavě „dnes se nikam nejede“ a my to řádně rozjeli. Vrchní provianťák musel dvakrát do města aby doplňoval oba chlaďáky, jež se vytrvale rvaly o elektriku, aby připravily mok o osmi stupních. Včas jsme zabrali roztomilý altánek, abychom v jeho stínu doprovázeným vlažným vánkem prožili krásné odpoledne. Pohostinný vrchní v kooperaci se svou matkou připravil hromadu langošů, řka krásnou maďarskou větu „Das ist gratis“. Po hromadě kynutého těsta následovalo několik rund pálenky na účet podniku. Po vytrávení proběhl i pokus o sport, při kterém si Lachtan v opilecké pýše spálil chodidla o sluncem rozpálený asfalt.

Po několika exkurzích místních vesničanů a jejich snaze spatřit motorkáře lemtající hektolitry píva, dorazil spásný nápad na večerní procházku po vsi. Naše pověst nás předběhla a místní jako by už čekali šou, kterou předvedl dvaceti-pivní Zbrojař, snažící se stejně starému Lachtanovi pomoci od kruté bolesti prasklých puchejřů. Oba pak musela sebrat Danča.

Po vyčištění zubů zvratkama jsem zkouknul Ramba v maďarštině a spokojeně ztuhnul po boku Vildy. Bolehlavní ráno postupně přechází ve výčitky při placení účtu, který bych asi třikrát omotal kolem mého útlého pasu, případně Vilunce dvakrát kolem hrudi. A to se mi zdál Grossglockner drahej...
Další krásné ráno. Pár obláčků lemovalo azurovou oblohu a my vyrazili vstříc novým dobrodružstvím za vytrvalého mávání našich fanoušků z místní obce. Majitel motorestu rozhodně nelitoval a přislíbil pořízení výčepního zařízení.
Konečně se nám dostalo řádného mašinfýry Lachtana, co bezchybně vedl celou kolonu po zbytek dovolené.
Pomalu nabíráme směr Balaton. V typicky hornatém povrchu Maďarska se před námi rýsuje 50 metrů vysoké pohoří s klečovitým porostem. Jako pěna na pivu se asi 8 metrů nad klečí rýsuje hrad, který podle počtu turistů byl asi jediným „vysokohorským“ útočištěm středověké šlechty. Sledoval jsem kouzla hradu od motorek. Moje speciální kordurové oblečení vybavené plno nepropustnou membránou se zkratkou PET mi nedovolilo sebemenší výlet. Tak si sedím u motorky jen v trenkách, jsa obhlížen německými machnami představujícími si divoký zpocený sex. Ve skrytu duše si představuji pohled na kry plovoucí úžinami ledovců. Ze snu o tučňákovi lízajícím nanuka mě probral speciální odér spodních frakcí etanolu, nesených horkým proudem vzduchu, prodírajících se s vervou skrz kůži HoH members.
Nastal čas nabrat směr Balaton. Z vyprávění velký kachňák se spoustou komárů a bláta, byl ve skutečnosti celkem přijatelný. Chlazená točená dvanáctka za 22Kč…

Po krátkém naplánování trasy vyjíždíme k bezvýznamnému místnímu toku se jménem Duna. Pomocí evropského prajazyku zjišťujeme možnost kempování. Doprava 2x, rovně, doleva na kruháči, stoč pod most, přes železnici, po lávce pro jednoho chodce a ještě několik dopravů a dolevů nás dovedlo do evropského ubytovacího zařízení v podobě několika stanů zamčených za plotem bez recepce. Po bližším prozkoumání terénu jsme objevili sympatickou paní, co nám byla ochotná postoupit blíže neidentifikovatelný pozemek s posezením řka: „etwas zu essen - nou problém, und meny bír inda cůlbox“. Po výstavbě tábora jsme byli usazeni k čerstvě prostřené tabuli. Jídlo všeho druhu - jelením perkeltem začínaje, přes sýry, špeky a papriky všeho druhu, ovocem konče. Pro mě to byl gurmánský zážitek. Hlavně jsem se přežral, že sem se nemohl ani hnout.
Mnoho piva uplynulo a paní před půlnocí přinesla účet za jídlo a ubytování. V korunách to bylo něco kolem 120 na osobu:)

Ráno přineslo nové poznatky. Troubení půlkilometrového pontonu mě donutilo vsát ze stanu a zjistit, že ona bezvýznamná řeka jest Dunajem, co bych ani ve snu nepřeplaval.

Po drobné snídaní následuje opětovné balení stanů. Všudy přítomný sen o automatickém pakování a nastrájení zavazadel na bike doprovází celou výpravu. Heslo „každý den, tam a ven“ nabývá na své přirozené nepopularitě.
Co se bude dět dnes? Opouštíme internetového průvodce, hledíme do mapy. Našli jsme shluk několika rybníčků. Logicky čekajíce koupání a nepříjemný turistický ruch, jenž jsme byli ochotní podstoupit. Po dlouhé a dost nudné cestě dorazíme na místo, připomínající bývalou slávu umakartových kempingových stolečků a rodinných stanů značky Rozkoš. Netuším jak je to možné, ale bývalý režim odsud ustoupil zřejmě i s vodou. Po modravých vodních plochách zde zbyly pouze lány bláta hostící bahenní flóru a apatie místních hoteliérů.V centru žily 2 upadající kempy, z nichž jsme si vybrali ten blíž k vodě - logicky...
V šíleném vedru a touze po chladivé vodě chceme absolvovat recepční rutinu, ale paní připomínající Gedžitku neustále něco mele, mává papíry a nechce nás pustit dovnitř. Jsa vybaven základy němčiny, angličtiny i komunikace s idioty, vystupuji z řady a snažím se navázat kontakt..
To co se dělo bylo absolutně neuvěřitelné. Ta kráva byla úplně tupá. V pětačtřiceti ve stínu s bolavýma rukama od posunků jí došlo, že chceme ubytovat a vyndala nám formuláře. Ve většině jazyků bych si dokázal odvodit jaká data mám vyplnit, ale v maďarštině.. Když jí došlo, že nejsme zájezd mentálně retardovaných, ale cizinci, vydala návod na vyplnění v angličtině. Až v tu chvíli nám došlo, že na á pětce kompletně pošlapali veškerá práva na ochranu osobních údajů. Kolonky typu rodné číslo, číslo občanky a jméno matky za svobodna nám vytvořilo kvalitní substrát proto udělat z paní ještě větší krávu, než kterou ve skutečnosti byla. Ikdyž... Těžko najde při rozesílání katalogů nových produktů ulici Vomrdovu a podobně. Po napomenutí Lachtana, že i smyšlené rodné číslo musí mít určitou formu, slavnostně vjíždíme do kempu. Spaření jak jetel vybalujeme a hurá do rekreování.
HoH utíká k vodě. Tedy k vodě..? Spousta koupajících mě téměř odradila, ale celkem hezká pláž i se stromy mě dodala elán odhalit své buřtovité tělo. Jako chápavým turistům nám došlo, že musíme přeskočit půlmetrový pás tlejících vnitřností škeble rybničné a neutopit se plovaje pouze jednoruč, protože druhoruč zacpávat nozdry třeba jest. Ne zřídka se dá narazit na gel organického původu a.. fuj, je mi z toho šoufl a to jsem v té vodě ani nebyl. Takže sprchy a hurá do knajpy.

Slušné jídlo, studené pívo. Příjemné posezení a legraci ukončila invaze komárů. Pokus o navázání kontaktu s místní omladinou nevyšel ani v klubu neurčitého žánru. Nalijíc se plzeňským, pokračujeme směr kemp. Opilcův hlad nás přinutil rozdělat oheň a připravit krmi z Klejničových zásob. Drobný ohýnek po přiložení všehokoliv z okolí přerostl v mírný požár, opalující zeleň v korunách stromů - těch menších. Samozřejmě jsme to měli pod kontrolou... Zřejmě teplo probudilo recepční, jež přiběhla s belíkem vody, odhodlaná nasadit život za svěřený majetek. Po uhašení ohně nás začala jebat maďarsky, čímž sklidila spíš výsměch než projev lítosti.
Nastal čas odpočinku. Spousty komárů kolem. Já na ně vyzraji. Připravil jsem se venku na bleskové vmístění do stanu. Během čtyř sekund jsem se stačil zavřít s dvanácti komáry pod nepropustnou moskytiéru.. Paní si zřejmě následující ráno po našem odjezdu  velmi oddechla a šla požádat o výpověď.
Konečně nastal den, kdy dojde na přívoz. Jinak nám vždycky do cesty postavili nějaký blbý mosty. Zajíždíme si cca 30Km a slavnostně se naloďujeme na dieselové molo poháněné obřím kolesem, jenž je prostřednictvím páky s funkcí tam a zpět ovládané maturantem 1969.
Byla to hezká náhoda, že cenu převáženého materiálu zhruba zdesetinásobil vůz Aston Martin, jehož řidič zřejmě toužil po stejném zážitku jako my.

Během plavby jsme byli zchlazeni jemným deštíčkem, který se po vylodění změnil v pořádnou průtrž. Jako jediný jsem se nenechal ošálit modrým flekem na obloze a převlékl se do výše zmiňovaného nepromoku.
Pořádnou průtrž předpokládal Prouzin. Proto povlékl pupek pryžovým pytlem. Pět půlhodin připomínajících prakticky průser přešlo. Potopa polevila. Pupenec proniká. Pokračujeme pohodlně.
Ne však dlouho. Naším cílem byly termální lázně v Tapolce u Miškolce. Ty jsme briskně našli, ale nastal problém s parkováním nabalených strojů. Šikovný hoteliér zacítil kšeft a za drobnou úplatu nabídl parking strojů za bránou svého hotelu. Vyšli jsme směr lázně a představovali si kouzlo termálů. Po zaplacení směšného vstupného a převlíknutí jsme byli okouzleni rozmanitostí a perfektním rozvržením zábavy. Tekoucí teplá voda v jeskyních, krápníky, stylizované místnosti třeba s hudbou, chladnější, teplé, horké bazény i venkovní dětský aquapark. Zkrátka nádhera.

Po prožité idylce následovalo převlíknutí do mokrých motoobleků. Až teď jsem si všiml jak neskutečně smrdíme. Zkrátka motorkáři! Motorky jsme našli v pořádku a pokračujeme do Tokaje na kvalitní víno do tamních sklípků. Cestou jsme trochu uschly. Přijíždíme na první pumpu v Tokaji a po shlédnutí kaskadérského představení se ptáme místního šoumena se strojem dněpr na ubytování. V tom se objevil z ničeho nic majitel penzionu a my ho následovali.
Jakožto pivaře nás čekalo několik překvapení a trapasů. Třeba otázkou, zda jsou zde nějaké sklípky jsem majitele penzionu značně dojal. Začal kolem sebe mávat rukama a já si myslel, že mi nadává. Ve skutečnosti však ukazoval, kde všude sklípky jsou. Štěstí bylo na naší straně, protože zde zrovna probíhal rockový festival. Město bylo plné mladých lidí a vše fungovalo.

Po ubytování, rozvěšení šňůr na prádlo a oblečení, jsme vyrazili do víru maloměsta.

První sklípek, na který jsme narazili -20m od penzionu- prošel výběrovým řízením.

Všichni si objednali a já jakožto gurmán se optal po červeném. Více méně jsem byl celý večer pro smích, protože tokajské červené je něco jako tmavá plzeň, nebo dvoutaktní R1.

Naše posezení se změnilo v pěvecký večer, kdy jsme se předháněli s maďarama v lidovkách. Majitel sklípku naléval jak o život. I chleby sádlem namazal. Pozvali jsme ho na panáka tamní pálenky. Byla ostrá jak palivo F1. Rozlil prcky a sám si přiťukl flaškou, jejíž obsah -dvě decky- dal na ex. Asi věděl jak, protože byl celý večer stejně našrot.
Po příjemném probuzení a zabalení nastává okamžik nákupů suvenýrů. Já to bral spíš jako nutnou vyčkávací dobu, než promile v krvi klesnou pod magickou hranici 1,5. V této chvíli přestávám žvatlat a začínám reagovat na podněty z okolí.
Červené oči zbělaly a my vyrazili směr Slovensko. Rada HoH si vynutila lízání Ukrajiny, tudíž naše cesta vedla východněji než je zdrávo. Poprvé v životě jsem spatřil ony pověstné cikánské osady z plastu, plechu, mechu i kapradí. Logistickou dokonalostí mě překvapil dopravník dřeva pro rómské ohně, v podobě blátivého koryta. Strom sťatý bouří padá do průtrží mračen podmáčeného koryta a řítí se dolů neuvěřitelnou rychlostí, když v tu chvíli je naporcován houževnatým vrakem Lady 2101 s prasklou ojnicí na třetím a čtvrtém válci, zaparkovaným o skálu s nápisem „NAZI RAUS“ Se staženou prdelí kopu za tři, stavím SV na zadní a pod plynem, jak nikdy, upaluji k nejbližší policejní stanici kontrolovat zavazadla.
Následuje výměna forintů na slovenské koruny. Na úřadě úřaduje paní, která asi poprvé v životě vidí částku neuvěřitelných v přepočtu pěti tisíc korun, které posbíral ve Forintech Lachtan od všech a šel měnit. Bába kráva to nepobrala a předváděnou laxností si kompenzovala komplex chudého kraje, jenž si její prarodiče vybrali na útěku před jihomoravskými lovci mamutů.
Dobrá věc se však podařila a my KONEČNĚ vyrazili směr Tatry. Jako mezistanice s noclehem nám posloužila přehrada ........ , kde jsme byli překvapení socialistickým přístupem ke komerčnímu turismu. Obrovský areál, táhnoucí se kolem celé přehrady měl ne starost jeden správce, který zařizoval úplně vše. Náhodou se nám ho podařilo potkat u chatiček abychom zjistili, že se můžeme ubytovat kdekoliv a on si nás najde. Zapíchli jsme to v kempu, asi 5 Km od chatek. Postavili jsme stany.

Zde jsme se však nesetkali s těmi pohledy „motorkáři- to se nevyspíme“. Dokonce za námi přišel polorom z blízké maringotky a radil, kde máme stavět stan, protože tudy se při dešti valí voda. Díky za tip! Následovalo drobné ladění Zbrójova podvozku. Toho dementa co u VN 800 konstruoval nastavování předpětí pružiny centrálu, bych nejradši pověsil za koule do průvanu. Ale klaplo to. Za Zbrójou a Vilčou už konečně nelítaly jiskry.
Kde oslavit přejetí čáry než v místní hospodě. Byla sice zima, ale půvabná obsluha nás vybičovala ke kvalitnímu výkonu. Taky jsme z džůboxu poznali kapelu Helenine oči, jež nás doprovázela do Čech. Některé i o dost déle. Po návratu do tábora jsme zjistili, jaké to je, když kolem nějaká hovada dělají do noci bordel. K nenápadné maringotce se sjelo deset aut a začala pořádná cigošská pařba. Za zvuku technodechovky jsem nemohl pořádně zabrat.
Časný budíček. I správce areálu přišel za každého 20Ks vybrati. Samozřejmě bez účtu. Poprvé jsme vyrazili před jedenáctou.
Dnes poprvé v životě uvidím Tatry. Cesta proběhla bez problémů, tedy až na dálniční dělníky dusající horký asfalt poskakováním v holínkách po záplatě na silnici třetí třídy, což na naše poměry odpovídá rozbité účelové komunikaci mezi kravínem a silážní jámou. Ti pitomci v holínkách s lopatama v ruce zabrali celou silnici za nepřehlednou zatáčkou, bez jakékoliv snahy nebezpečné místo označit. Snad náhodou se nám podařila najít mezera metr a půl mezi jedním debilem, zkoumajícím princip krumpáče a kreténem, co hledal knoflík z montérek ve vroucím asfaltu naloženém na speciálním vozíku, taženém traktorem DEUTSCHFAHR roku 1936. Burani asi koukali, když se tím úzkým prostorem prohnalo šest motorek rychlostí kolem 80, vědíce, že na tu nejlevnější si za celý život nevydělají. Chvíli potom nás však oslovilo munumentální panorama Vysokých Tater.

Vzteklý Klejnič se snažil použít dálkový ovladač fotoaparátu, který nám byl předem důkladně představen. Následně však letěl směrem vřesové pole a Marťas zalehl k pařezu sám. Překvapil mě krásný povrch taterské silnice, jejímiž neodolatelnými zatáčkami, jsme se táhli za Avií typu bednabus, naplněnou rumunskými turisty. Po předjetí si čistíme skla plexi, jelikož rumunské palivo jest frakčně o dost níže než mazut. Zima a lehký deštík nás směřuje k Ráčkově dolině, kde jsme byli ubytováni v komfortní ubytovně Tatranského turistického klubu.

Lachtan zde potkal partu českých vodáků, se kterými jsme popili, kromě Lachtana, kterej se vožral jak prase. V opilecké pýše však vymyslel geniální plán na návštěvu aquaparku Tatralandia, kam jsme jeli s vodáky autobusem.
Poprvé v životě jsem zažil takové kvantum atrakcí. Od termálu počínaje, divokejma klouzačkama konče. Slíbil jsem si, že projedu úplně každou atrakci. Kde začít. Klasika.. Tobogán s názvem Black Tube mi pro začátek připadal fér. Po naskočení do roury jsem nabral šmuňk, pak se mi trubka ztratila pod zády, abych nosem zavadil o její vrchní část, jsa tlačen ostře vpravo, následně v levo, a zdánlivý konec. Ten však pokračoval takovým kalupem, že jsem se bál o život. potom průjezd vodou a já se modlím aby byl už konec. Takhle dlouho bez kyslíku.. To nemůže být EURO... Zjistil jsem však, že se už dávno válím v dojezdovém bazénku, klamán pohybovými zmaty svého mozku. Po výsměchu asi úplně všech se odebírám do termálního bazénku, kde v leže zpytuji svědomí.

Po vydařeném výletu a návratu do rekreačního střediska obsazujeme místní nálevnu a ve vzpomínkách prožíváme poslední večer naší první společné dovolené.
Pro změnu jsme se opili, ale už ne tak moc jako všechny dny před tím.

Maminko slibuji, už nebudu pít!!

Poslední den probíhal v poklidu a všichni se už moc těšili do práce a do školy, aby svým kamarádům mohli vyprávět o jaterních skvrnách co nešli smýt ani mýdlem.

Maďarsko je skvělá země pro levnější dovolenou. Nesmíte ale sympatizovat se Slováky. Dále se nedá počítat s průjezdy horských zatáček, spíše však s pohostinností domácích. To a nevšední zážitky s partou kamarádů mi z Maďarska udělali nejlepší dovolenou, na které jsem kdy byl.

prouzin